Zvykli jsme si, že víme, kdo jsme, že o tom dokonce sami rozhodujeme. Jsme tak trochu zpupní. Připouštíme sice, že před námi cosi bylo, ale svou sounáležitost s těmi, kteří nás na tomto světě předešli, si doopravdy nejsme schopni uvědomit. Energie ale nemizí a my, chtě nechtě, většinou nevědomě, kráčíme ve stopách předků. A v mnohém jsme stejní jako oni. Když škrtneme všechny atributy vývoje především technického, neboť naše psychika se věru příliš nevyvinula, zbude jen lidská duše. A ta se nemění.

 

V podivném pomatení podivné doby máme tendence zrušit pohlaví, abychom snad nedejbože někomu neukřivdili označením žena nebo muž. Je to ale tak trochu, jako kdybychom si mysleli, že když rozevřeme deštník, přestane pršet. Ženská a mužská energie jsou dvě nezastupitelné síly, které tenhle svět udržují v chodu. Tahle dualita nám byla dána a my bychom si jí měli nad jiné dary vážit a ctít ji.

​

Muži, ať už jsou svou podstatou lovci nebo sběrači, mají tendenci k pohybu ven, vpřed, nahoru. Pohybují se v přímce, v zástupu, v řadě. Ženy, obdařené schopností dát život, disponují obrovskou mentální, ale i kdesi uvnitř ukrytou značnou fyzickou silou a masivní energií, které civilizace sice potlačila, ale nezničila. Tendencí žen je pohyb dovnitř, dolů, do středu. Vytvářejí kruha v něm se opevňují. Kruh je jejich teritoriem. Nemají potřebu expanze a dobývání vnějšího. Potřebují prožívat to, co je v kruhu.

​

Prožívat znamená poznávat, snažit se pochopit, ale také dokázat se smířit  s tím, že nechápu a chápat nemusím. Znamená to přijímat všechno, co kruh nabízí, s co největší otevřeností, bez předsudků a předem připravených řešení. A k tomu je zapotřebí odvaha. Odvaha vrátit se zpět proti proudu času
a dotknout se věcí, jichž už se dnes nedotýkáme. Stát se bytostí, která vnímá přírodu celým tělem. A nebýt na té cestě sám. Najít kruh žen, které mají stejnou odvahu, stejné puzení, stejnou touhu. A tiše přijmout svět takový, jakým doopravdy je, a objevit všechny podoby jeho krásy.