Nevšední výstava

Pětadvacet žen ve věku od třiceti do pětasedmdesáti let, které se všechny ani neznaly, spojuje především místo, kde žijí. Všechny mají na dosah nádhernou přírodu Českého Švýcarska, krajinu skal a skalních měst, hlubokých roklí, křišťálově průzračných řek, plazivých luk a zadumaných lesů. A všechny svůj kraj znaly a měly
k němu blízký vztah. Pak přišel impuls. Pojďme zkusit vnímat krajinu jinak. nezprostředkovaně, naplno, celými těly. Nahými těly. Bylo zapotřebí hodně odvahy. Bylo nutné opustit  komfortní zónu, aby se ukázalo, že to vlastně komfortní zóna vůbec není. A tak se nahé ženy spojily se svým krajem, aby světu — i sobě samým — podaly svědectví o přírodním i lidském bohatství Českého Švýcarska. O nezměrné kráse téhle krajiny. 
Jinak, než je obvyklé.

Jsou věci, které nás přesahují...
Kruh žen

Zvykli jsme si, že víme, kdo jsme, že o tom dokonce sami rozhodujeme. Jsme tak trochu zpupní. Připouštíme sice, že před námi cosi bylo, ale svou sounáležitost s těmi, kteří nás na tomto světě předešli, si doopravdy nejsme schopni uvědomit. Energie ale nemizí a my, chtě nechtě, většinou nevědomě, kráčíme ve stopách předků. A v mnohém jsme stejní jako oni. Když škrtneme všechny atributy vývoje především technického, neboť naše psychika se věru příliš nevyvinula, zbude jen lidská duše. A ta se nemění.

V podivném pomatení podivné doby máme tendence zrušit pohlaví, abychom snad nedejbože někomu neukřivdili označením žena nebo muž. Je to ale tak trochu, jako kdybychom si mysleli, že když rozevřeme deštník, přestane pršet. Ženská a mužská energie jsou dvě nezastupitelné síly, které tenhle svět udržují v chodu. Tahle dualita nám byla dána a my bychom si jí měli nad jiné dary vážit a ctít ji.

Muži, ať už jsou svou podstatou lovci nebo sběrači, mají tendenci k pohybu ven, vpřed, nahoru. Pohybují se v přímce, v zástupu, v řadě. Ženy, obdařené schopností dát život, disponují obrovskou mentální, ale i kdesi uvnitř ukrytou značnou fyzickou silou a masivní energií, které civilizace sice potlačila, ale nezničila. Tendencí žen je pohyb dovnitř, dolů, do středu. Vytvářejí kruh
a v něm se opevňují. Kruh je jejich teritoriem. Nemají potřebu expanze
a dobývání vnějšího. Potřebují prožívat to, co je v kruhu.

Prožívat znamená poznávat, snažit se pochopit, ale také dokázat se smířit  s tím, že nechápu a chápat nemusím. Znamená to přijímat všechno, co kruh nabízí, s co největší otevřeností, bez předsudků a předem připravených řešení. A k tomu je zapotřebí odvaha. Odvaha vrátit se zpět proti proudu času
a dotknout se věcí, jichž už se dnes nedotýkáme. Stát se bytostí, která vnímá přírodu celým tělem. A nebýt na té cestě sám. Najít kruh žen, které mají stejnou odvahu, stejné puzení, stejnou touhu. A tiše přijmout svět takový, jakým doopravdy je, a objevit všechny podoby jeho krásy.

Sluknovske-zeny_189.jpg
Co bylo skryto a co objeveno

„Splnila jsem si sen,
o kterém jsem nevěděla, že ho mám.“

„Poprvé v životě jsem vnímala jinak vodu. Tu, do které jsem se nořila, i tu, která na mě padala shora, a já kolem sebe viděla kapky deště jako tančící duše.“

„Stala jsem se součástí kruhu žen, ve kterém všechno funguje jinak, na jiných principech, než je v naší společnosti zvykem. 

Propojení. Sounáležitost. Láska. Lehkost bytí. Porozumění beze slov. To už mi nikdo nevezme.“

„Nikdy by mě nenapadlo, kolik úplně nových pocitů mohu prožít ve svém pokročilém věku. Plný dotyk celého těla se zemí, s trávou, s kůrou stromů, s kameny. Prožila jsem intenzivní moment poznání, že k tomu, abych byla šťastná, stačí prostě jen být. Zažívala jsem to kdysi jako malá holka. Jen jsem na to zapomněla. Bylo to, jako vrátit se domů.“

Fotografie jsou pro mě jízdenkami do minulosti. Jsem ráda, že to, co jsme prožily, zůstalo zaznamenáno. Lidé na nich asi uvidí především nahá těla v přírodě. Já na nich vidím vás všechny, které jste mi vstoupily do života a změnily ho. Mám nový důvod vracet se do přírody, protože už tam jednou provždy budu nacházet vás.“

unnamed.jpg

To, co jsme prožily, budeme
v sobě mít uloženo jednou provždy. Děkuju, že jsem se díky vám mohla zastavit
a nadechnout. 
Cítím, ne, vím, že se ve mně
něco odehrálo, něco neběžného. 
Že moje transformace začala
a bude pokračovat.“

„Žiju teď život po focení — a je krásný. Jiný, ale krásný. Cítím se jako vícejediná žena, jako součást přírody,  ale taky vás ostatních, které jste do toho šly. Vždycky a za všech okolností krásné, odvážné a jedinečné.“

„Pořád jsem řešila, jestli se dokážu svléknout a jít nahá travou spolu
s ženami, které často ani neznám. Bylo to ale úplně jiné. Jakmile jsme jako stádo divoženek vstoupily do krajiny, měla jsem intenzivní pocit zrcadlení, viděla jsem sama sebe ve vás a prostřednictvím vás — staly se mi zrcadlem. Najednou jsem věděla, co předtím ne — že totiž moje tělo, to nejsem já. Je to moje součást, ale nejsem to já celá. Je to dům, který mám pronajatý. A můžu z něj kdykoli vyjít ven.“

Napište nám

Děkujeme za odeslání!